Chvála puberty

Puberta je nádherně šílené období. Děláte věci, za které se v dospělosti stydíte, a na druhé straně v dospělosti litujete, že už je nemůžete dělat. Respektive můžete, ale asi by si o vás okolí myslelo svoje, stejně jako posléze sbor doktorů v psychiatrické léčebně.

Málo platné, ta bezstarostná naivita, hraničící někdy až s tupostí, kdy se člověk učil a sahal na několik horkých kamen současně, aby se spálil, nás postupem času opustí. A to úměrně tomu, jak roste naše zodpovědnost, nutnost někde bydlet, něco jíst, a tedy i pracovat. Konec hry bezstarostného mládí, nazdar první lásky, jež třeba ani dodnes netuší, že jimi kdy byly.

Pohltil nás pracovní proces, stereotypy, rodinné soukolí. Jsme vystresovaní, unavení psychicky i fyzicky, relaxujeme u televize, kde může běžet monoskop, ale i to nás zabaví.

A proto chválím pubertu jako úžasné období života. Puberťák (myslím, že slovo puberťák lépe vyjadřuje ten stav mysli a těla, než slovo teenager) má spoustu kladů, jež docení jen on sám. Všechno je mu jedno. Všechno je na prd. Všichni jsou blbci. Jen puberťák samotný je génius, jehož okolí nechápe, ale on naštěstí okolím těžce pohrdá.

Stačí se podívat na diskuzní fóra kdekoliv na internetu, i zde. Přispívajícího puberťáka poznáte lehce. Na jednu stranu všem radí, na druhou ti, co přece nechápou tak základní principy, jsou blbci. Autoři článků jsou minimálně idioti, protože nemají ty znalosti, co puberťák, který by to samozřejmě napsal stokrát líp, pravopis nepravopis.

Puberťák si je jistý ve svých výrocích a neexistuje šance mu logicky vyvrátit jeho přesvědčení. Internet je mu anonymním zdrojem i médiem, za nímž se dá schovat vše a navíc i omluvit vše. Třeba ten pravopis.

Horší to je, jak už jsem psal, pokud puberta zůstane v duši nějakého člověka hluboce zakořeněna i v pozdějším věku, řekněme kolem 25 let. To už je pak opravdu spíše případ pro psychiatra.

Protože puberta je krásná tím, že ji dostanete, aniž byste o ni žádali, ve svých nejlepších telecích letech. V době, kdy se o vás starají rodiče a příbuzní, zato vy žádnou starost nemáte. Maximálně takovou, jestli si vzít do školy džíny nebo kraťase, a do MP3 přehrávače pustit Rammsteiny nebo Oriony...

Tím je puberta úžasná, že nemáte za nic zodpovědnost a všichni kolem vás se snaží vaše průšvihy vyžehlit. A vy se můžete věnovat svým průšvihům na sto procent, abyste na ně časem mohli s láskou vzpomínat, jak vás formovaly.

Ono totiž je potřeba jednou dospět. Bohužel. Představte si svět plný jenom puberťáků. To by asi brzy nebylo co jíst, v čem jezdit, a možná ani kam. Žádné počítače ani internet by nefungovaly.

Lidé bez zodpovědnosti a nadhledu nad sebou prostě nedělají nic. Někteří bezdomovci – a začíná jich být stále více mladých – tak žijí. Jejich přínos společnosti se však dá označit jako nulový. Už jste někdy zkusili s takovým flákačem bezdomovcem (protože o téhle sortě teď mluvím) zapříst rozhovor na téma počítače, a jestli by dokázal opravit problém se základní deskou nebo vypalovačkou?

Dopadlo by to asi stejně, jako kdybyste si na opravu pozvali toho namachrovaného puberťáka z diskuzního fóra, který všechno ví, všechno zná. Jen ta vaše základní deska má nějaké divné parametry a problém bude ve vás jako uživateli, protože jste ji nesprávně používal.

Puberta je vlastně nádherná díky tomu, že nám pomáhá stát se dospělými a zodpovědnými jedinci. Pomáhá nám poznat o sobě i to nejhorší, protože na většinu věcí z puberty člověk vzpomíná minimálně s mírným studem ve tváři.

Tedy – měl by. Ten nadhled nad sebou samým by měl jít ruku v ruce se zodpovědností. Jenže to tak nebývá. Pro mnoho lidí je jednodušší zůstávat stále puberťákem, což přináší různé problémy.

Těžko na diskuzním fóru můžete diskutovat s člověkem, jehož myšlení se oproti vývoji těla opozdilo o nějakých dvacet let. Diskutérovi sice může být kolem těch 25 let, ale myšlenkově zůstal ve svých čtrnácti. Takže si stále myslí, že všechno ví, všechno zná, a ostatní jsou blbci. Logické argumenty nebere. A moc rád druhým sprostě nadává. Že by skrytá závist?

(Aby byl tento sloupek vyvážený, přiznávám, že existují puberťáci, pár jich znám, se kterými sice puberta taky pěkně šije, ale mají to v hlavě hezky srovnané, a jejich myšlení je oproti vývoji těla poněkud napřed, takže skutečně mají nějaké znalosti, skutečně něco dokáží, skutečně mohou poradit či pomoci, a dokonce mají nadhled nad sebou samými, i určitou zodpovědnost již zvládnou unést.)

Proto chválím pubertu v době, kdy ji člověk má mít. Projde si jí každý, některý více, některý méně. Je potřeba si natlouct nos a sáhnout na ona kamna, aby člověk do budoucna věděl, kam nechodit a na co nesahat.

Nechválím však pubertu u lidí, kteří z ní už dávno měli vyrůst, ale pořád se v ní patlají. Užírají se, místo aby začali skutečně něco dělat, a místo aby se postavili na vlastní nohy, nadávají všem okolo. Přitom jde v podstatě o brek malého dítěte, že mu nikdo nechce pomoci. Jenže v určitém věku už za nás rodiče a příbuzní, ani známí, věci řešit nebudou. Je zbytečné se vztekat, kopat kolem sebe a v diskuzních fórech nadávat těm, na které žárlím.

O hodně lepší variantou, i když velmi náročnou, vyžadující fyzickou i psychickou námahu, je postavit se na vlastní nohy, pubertu nechat věku již odrostlému, a jen na ni s láskou (i studem) sem tam nostalgicky zavzpomínat.

26. 7. 2008

Autor: Jan Lipšanský