Kdo nás objeví?

Dnes máme všichni pocit, nebo lépe: všichni jsme přesvědčeni, že doba, ve které žijeme, nebude nikdy zkoumána archeology. Dnes je zaznamenáno všechno, co se stane (mnohdy i to, co se nestane, a nikdy stát nemůže), a to je onen protipól, kterého jsem dosáhli. Fakt obecně známý je, že dva extrémy, které se snaží negovat jeden druhého a být si čistým opakem, jsou si velice podobné. Dříve jsme řešili problém, jak co nejrychleji získat a předat informaci. Dnes jich je neomezené množství, jenže teď je to hledání jehly v kupce sena. (Prosím všechny googlaře, aby krotili svém emoce. Vím, že všechno se dá najít, když chcete. Gaussova křivka je však neúprosná a já beru v úvahu všeobecný průměr.)

Nicméně ať už plaveme v moři dezinformace, faktem je, že všechny důležité momenty v moderní historii jsou zaznamenány. Jenže…

Je tomu asi měsíc, co jsem si kupoval nové rádio. Rádio asi není správný výraz, jenže nenapadá mě žádný vhodný. Přehrávač možná. Prostě ten přístroj na poslech hudby, abych měl alespoň jeden takový exemplář pro chvíle, kdy si nebudu pouštět hudbu na počítači. Rádio nevyužívám moc často, spíš abych měl kam hodit CD.

Zaujalo mě, že přístroj nemá už žádný slot na kazety. Mně to nijak nevadí, moc už jich nemám. Kdo by si pouštěl hudbu z kazety?! Krabici s těmito nosiči jsem doma protřídil a většinu vyhodil. Zbylo mi však pár kousků, o které bych nerad přišel. Řekl jsem si ale, že záznam z kazety se přece ještě někde dá přehrát na jiný nosič, který není desetiletí pozadu. 

Tato předsevzetí jsou toho druhu technicky realizovatelného, ale prakticky nemožného, protože člověk se k nim potom už nikdy „nedokope“. Takže i když bych mohl získat obsah svých audio kazet zpět, patrně už se tak nestane. Tento fakt mi nepůsobí každodenní traumata. Nenastane chvíle, v níž bych zatoužil právě po tom obsahu, který je pod vrstvou prachu na mých kazetách.  Pouze v momentě, kdy je vezmu do ruky, mi přijde líto, aby bylo právě toto ztraceno. V současnosti se však zabývám jinými věcmi a „staré šlágry“ mi nijak nechybějí. 

Podobně asi dopadne obsah veškerých disket. Třeba jsou tam nějaké prográmky, které byly okouzlující svou jednoduchostí a vtipem, ale které se už nikomu nevyplatí šířit v jiné podobě. Zkrátka posloužily ve své době. Nyní přicházejí nové nosiče se stále větší rychlostí. Než audio kazety nahradily LP desky, byla to věčnost. CD diskům už to tak dlouho netrvalo. Dnes už jsou i ony v úpadku. Buď jsou pro větší kapacitu a větší možnosti nahrazovány DVD, nebo pro větší mobilitu přenosnými pevnými disky. Podobně to šlo i s přehrávači, které nosiče přehrávaly. Vím, že discman byl v popředí zájmu snad pouhý rok, než přišly mp3 přehrávače. 

Můžeme se na to podívat ještě z jiné stránky. S tím, jak jsou nosiče stále vylepšovány, roste především jejich kapacita. Dnes můžete mít celý obsah svého počítače na několika DVD.

Opět si neodpustím připomínku, že to je moc užitečné a nemusíte pak šílet, až vám počítač jednou znenadání naprosto odejde. Kolik lidí si ale opravdu vede toto zálohování?

Můžeme se dopracovat k situaci, která by byla splněným snem Diderota a všech encyklopedistů. Tedy že celé lidské vědění by bylo obsaženo na jednom jediném nosiči. Popřípadě na několika ale typu: disc1_22.století. disc.2…23.atd.   A kdo by se trápil se zálohováním? Přijde nový přehrávač, který nebude schopen přečíst data na onom nosiči.

Ono by se to v tom archivu mělo převést, ale je dost času. No pak už to jednou nepůjde a nastane doba, kdy by se hodil nějaký ten nový Bedřich Hrozný, aby rozluštil kódování HTML z časů minulých, které pohltila historie. O svém mobilu už teď často prohlašuji, že to je vykopávka. Co teprve, až bude vystaven vedle diskety sousedící s hliněnou destičkou.