Wi-fi trampoty aneb sejdeme se v Londýně na rohu

Je to už více než půl roku, co jsem sepisoval veselé historky o tom, jak je to s wi-fi sítěmi ve Skotsku. Nyní jsem se vypravil do Londýna a měl jsem příležitost otestovat tamní připojení.

Jasně se ukázalo, že Britové nejsou Skoti a na wifinách nešetří. Zatímco ve Skotsku jste se k nějaké wi-fi dostali zcela výjimečně a pro internet se chodilo do knihoven, Londýn je na tom s připojením daleko lépe.

I když ono jak se to vezme. Je pravda, že vlastní připojení nestojí moc, ale vzhledem k pouhým šesti dnům, které jsem v srdci impéria strávil, mi přišlo poněkud zbytečné si zrovna toto nějak zařizovat. Říkal jsem si, že někde se k internetu v tak velkém městě dostat musím, i kdybych skoro nechtěl.

Kupodivu to nebyla pravda. V Británii je všechno zabezpečené a má svůj pořádek. Alespoň na první pohled to tak musí vypadat, co je pod povrchem Londýna raději zjišťovat nebudeme. Nejprve jsem to zkusil zcela normální cestou a šel jsem poprvé v životě na kafe k Hvězdným bubákům. Dobře vím, že první prodejnu otevřeli i v Praze, ale kávě za sto korun v papírovém kelímku neholduji, a tak jsem odolal stejně jako kdykoli kdekoli jinde. Až do londýnské cesty.

Měli totiž na dveřích napsáno Hot spot a přímo ve výkladní skříni seděli lidé s notebooky, tvářili se „happy“ a pili ten jejich zázrak. Hot spot byl od T-mobilu, což jsem zaznamenal bez nějakého většího vzrušení. Jenže ouha!

Nebylo to, jak se to jevilo. Přivítala mne stránka T-mobilu, která mi v jásavých růžových barvách sdělovala, že mě vítá na internetu zdarma pro zákazníky jejich firmy. Určitě mě mělo potěšit, že bylo zcela jedno, z které země zákazník pochází. Ano, dokonce i políčko pro Čechy tam měli. Mělo to jen drobnou vadu – nejsem zákazníkem T-mobilu.

Než jsem začal klít, probral jsem v hlavě lidi, kteří jsou a mohli by mi dát svoje klíče k účtu. Když jsem si ale spočítal, že než v sms za 8,30 Kč vysvětlím, co že to chci a proč, budou už pomalu zavírat.

Nezbylo než začít zkoušet jiné sítě. A že jich bylo! Nestačil jsem na to nadělení koukat. A hned několik z nich bylo veřejných! Tady jsem musel ocenit, jak dobře je Londýn pokrytý. Některé ze sítí byly skutečně všude, kde jsem zapnul během toho necelého týdne počítač. Horší bylo, že chtěli jméno účtu a heslo. Stejně jako v tomto případě.

Zuřivě jsem se díval na prťavé ledové kafe za tři libry, které jsem si kvůli internetu koupil, a měl sto chutí hodit ho do výlohy a odkráčet. Naštěstí vedle mne seděl člověk, kterého jsem si všiml hned po příjezdu. Stálý zákazník se svým místem a svým internetem. Zeptal jsem se ho, jak je připojený.

Vysvětlil mi, že má svoje připojení (proč teda proboha chodí pít kafe do Star Bucks???), ale ať zkusím tu asi dvanáctou nalezenou síť, která by měla patřit hotelu naproti, který ho sice občas vykopnul, ale jinak to nemají zajištěné.

Opravdu neměli. Radostí jsem byl bez sebe, jen jsem nevěděl, zda se připojit k přízemí nebo k prvnímu patru, ale vzhledem k tomu, že mě to tu a tam opravdu vyhodilo, hlásil jsem se k nim střídavě. Takže jsem pil ohavnou kávu, seděl ve výkladu kavárny a děkoval královně, že aspoň někteří z jejích poddaných nejsou posedlí bezpečností. Nakonec mě z kavárny přece jen vyhodili, protože byla zavíračka.

Když jsem pak zkoušel připojit se k internetu po pár dnech, neměl jsem už čas jít do kavárny, a tak jsem si usmyslel, že když je tu vzduch signálem tak přesycený, někde něco chytnout musím.

Vyrazil jsem se zapnutým notebookem do londýnských ulic a působil skutečně extraordinérně. Dokonce ke mně přistoupil jeden bezdomovec, aby mi to sdělil. Nedivím se. Popošel jsem vždy na konec dalšího bloku a zkoušel, zda mě to někam pustí – sítí bylo skutečně mraky. Nepouštělo. Ten týpek z kavárny ale říkal, že v parku za rohem signál měl.

Bohužel jsem se nezeptal, za kterým rohem to bylo. Nu co. Nakonec jsem to vzdal, protože všude chtěli heslo a šel zpět do našeho apartmá. Na posledním rohu jsem to zkusil ještě jednou a světe div se, byl tam. U jiného hotelu, ale ne hotelový. Vyřešil jsem, co bylo třeba a řekl si, že stání na rohu mi za to nestojí. A to jsem měl ještě kliku, že nepršelo. Londýn je signálu plný, ale jak se zdá, i když je kvalitní, bude podobně drahý jako ostatní zboží v srdci impéria.

7. 6. 2008

Autor: Richard Klíčník