Městské Wi-Fi sítě: ano, či ne?

Dnes máme nejrůznější podnikatelské modely poskytování veřejného bezdrátového přístupu: zdarma či placený přístup v tzv. hot spots vlastněných mobilními či pevnými, dominantními či novými poskytovateli. V Americe probíhá další vlna zájmu o celoplošné bezdrátové sítě, tvořené Wi-Fi ostrůvky, ale současná debata se netýká ani tak technického řešení, jako spíše toho, zda je ve veřejném zájmu, aby městská bezdrátová síť byla veřejnou službou, spravovanou magistrátem.

V USA se v poslední době roztrhl pytel s oznámeními, které město se bude moci chlubit bezdrátovým přístupem zdarma, na celém území města. A nejedná se jen o nějaká maloměsta, protože mezi nejvíce zviditelňovanými figuruje třeba San Francisco, Chicago nebo Philadelphia (co do propagace ale stejně vede Las Vegas, jak lze ostatně očekávat).

Jedná se o sítě městské (s pokrytím metropolitní oblasti, nejen o dílčí nesouvisející ostrůvky Wi-Fi), které mají povětšinou sloužit nejen pro přístup k Internetu pro veřejnost, ale také pro realizaci bezdrátových volání (pomocí implementace VoIP do prostředí bezdrátových lokálních sítí, VoWLAN). Protože se jedná o městské sítě, ve většině případů za nimi stojí magistráty jednotlivých měst, které tak na sebe berou ještě další zodpovědnost: poskytování síťových služeb.

Je městská Wi-Fi ve veřejném zájmu?

Americká organizace New Millennium Research Council(NMRC) právě vydala zprávu, kde zkoumá význam, smysl a účel zainteresování městských úřadů na poskytování síťových služeb na svěřeném území. Čtyřicetistránková zpráva „Not In The Public Interest - The Myth of Municipal WiFi Networks“, v níž se k tématu vyjadřuje šest expertů, v podstatě již svým názvem naznačuje, na které straně argumentace NMRC stojí: není ve veřejném zájmu, aby se magistráty pouštěly do tohoto „podnikání“.

Jako hlavní důvod pro tento striktní postoj se uvádí dopad na trh s širokopásmovými službami. Jakmile se totiž městské úřady pustí do oblasti poskytování širokopásmových bezdrátových služeb v metropolitním měřítku, v podstatě berou vítr z plachet poskytovatelům těchto služeb, protože ti už necítí potřebu investovat do podobné infrastruktury.

Další palčivou otázkou je vhodnost vložení prostředků daňových poplatníků do této aktivity magistrátů, rovněž s ohledem na investice dalších podnikatelských subjektů v daných oblastech. Jinými slovy, zkoumá se otázka potřebnosti a podpory konkurence v případech, kde se městské úřady rozhodnou jít cestou další veřejné služby, tentokrát bezdrátového širokopásmového přístupu.

Argumenty proti

Právě zveřejněná zpráva uvádí hned několik důvodů proti metropolitní Wi-Fi síti financované z veřejných zdrojů:

• opakování neúspěšných projektů z minulosti – většina metropolitních sítí pro veřejný (bezdrátový) přístup v posledních letech neuspěla (podle jednoho z autorů předsedajícího U.S. Internet Industry Association) – velice ovšem záleželo právě na podnikatelském modelu, takže nelze souhlasit s generalizací a 100% neúspěšností, protože jen v Americe poukazují odpůrci zprávy na několik úspěšných (ne nutně bezdrátových) projektů jako ve městech jako Chaska (MN), Scottsburg (IN), nebo Auburn (IN);
• riziko neúspěchu projektu financovaného z veřejných zdrojů – při neúspěchu soukromý poskytovatel služby zbankrotuje, ovšem projekt z veřejných prostředků prostě požádá o prostředky další (podle jednoho z autorů reprezentujícího Competitive Enterprise Institute) – s tím asi lze souhlasit (i) v naších končinách;
• neřešení problému „digital divide“ -  ve zprávě se poněkud (na USA nezvykle) napadá nejasnost vazby mezi dostupností širokopásmového přístupu a rozvoj ekonomiky;
• minimální pozitivní dopad na turismus – za předpokladu, že ve městě již jsou veřejná přístupová místa (hot spots) spravovaná soukromými subjekty veřejná Wi-Fi metro síť nijak výrazně zájmem o přístup asi nezamává (ve zprávě se uvádí příklad právě San Franciska, kde je podle údajů JiWire.com 399 hot spots, z nichž 42 je zdarma);
• pokrytí – ačkoli se na první pohled zdá být záměrem metropolitních bezdrátových sítí pokrýt celá města, ve skutečnosti bude pokrytí přeci jen omezenější na větší centrum, letiště a další místa, která ale již jsou obsloužena jinými poskytovateli;
• cenzura – ve svobodné zemi samozřejmě přichází vždy na přetřes potenciální možnost jakéhokoli omezení ze strany vlády a veřejných institucí, což by mohl být případ právě cenzury v těchto sítích (podle zástupce Institute for Policy Innovation)

Argumenty pro

Je samozřejmé, že proti výstupům zmíněné zprávy stojí se svými argumenty příznivci Wi-Fi a veřejného bezdrátového přístupu. A - jak to tak bývá – vidí za postojem zveřejněným ve zprávě zainteresovanost a neobjektivnost jejích autorů. Není divu, protože NMRC existuje od roku 1999 jako tzv. „nezávislý projekt“ skupiny podporované dominantními telekomunikačními společnostmi jako Bell South, Comcast, SBC, Sprint, Verizon a Verizon Wireless.

Odpůrci argumentů a závěrů zprávy poukazují zejména na to, že dříve slibované xDSL a/nebo kabel do každé domácnosti stále není zdaleka pravdou ani v USA, takže je naprosto logické, že se hledají jiné možnosti připojení. Veřejný širokopásmový bezdrátový přístup, který je dnes technologicky docela dobře zvládnutelný, je přirozenou odpovědí na nedostatečné pokrytí pevnými přístupovými sítěmi. Tam, kde nechtějí čekat na plnění všeobjímajících slibů ze strany silných provozovatelů, volí městské bezdrátové sítě jako v podstatě poslední možnost řešení rychlého přístupu.

Realistický podnikatelský plán

A co z toho všeho plyne? Nic víc a nic méně, než že existuje řada extrémních a přitom zaručeně expertních názorů (nemluvě o technologiích samotných), řada výhod i nevýhod, řada pro a proti, řada pozitivních i negativních dopadů veřejných investic do metropolitních Wi-Fi sítí, a že se k plánu na takovou investici musí přistupovat podnikatelsky, tedy pečlivě porovnat související náklady a přínosy a zhodnotit, zda magistrát si vůbec takovou dlouhodobou a nikoli levnou akci může dovolit.

Mezi kritéria, na základě nichž je třeba hodnotit plán na městem vlastněnou Wi-Fi síť, patří následující:

• význam a náklady:
• středně- a dlouhodobé dopady projektu městské Wi-Fi s ohledem na výběr pouze jediné technologie;
• možnosti integrace nových technologií do těchto sítí s ohledem na praktické a ekonomické dopady;
• předpokládané náklady na zákazníka;
• realismus služby zdarma (na jak dlouho);
• řešení situace znevýhodněných občanů, kteří nemají potřebné vybavení a přitom by měli mít stejný přístup k Internetu a širokopásmovým aplikacím;
• řešení nutnosti dalších investic do modernizace technického vybavení sítě v budoucnu;
• management rizik zejména pro případ vyšších výdajů než plánovaných.

• konkurence na trhu se širokopásmovými službami:
• dopad vstupu veřejného sektoru na telekomunikační trh na investice a inovace komerčních poskytovatelů služeb;
• stejná nebo rozdílná regulace ve srovnání s komerčními poskytovateli;
• existence alternativních možností na podporu širokopásmového přístupu;

• ekonomické dopady na město:
• na základě dostupných podkladů z Wi-Fi projektů hodnocení pozitivního vlivu městských Wi-Fi na ekonomický rozvoj;
• možnost a smysl stanovení cílů pro návratnost vložených prostředků na budování sítě;
• dopad městské Wi-Fi na podnikání v síťových službách;
• motivace pro místní podniky vytvářet nová pracovní místa a pro další investice.

V každém případě jsou v předběžném hodnocení proveditelnosti mimořádně důležitou položkou finance (ve velkých amerických městech se investice do stávajících projektů pohybují od 10 do 40 miliónů dolarů), zejména s ohledem na napjaté rozpočty měst. Pokud by magistráty musely ukrajovat peníze na budování městských Wi-Fi z jiných důležitých sektorů (nastupuje věčná otázka: co je důležitější), o něž se starají, a pokud by ještě celý projekt nakonec stál více než sliboval původní plán, nebyl by to zrovna přesvědčivý krok správným směrem. S tím také souvisí potřeba větší odpovědnosti městských úřadů za investiční plány tohoto druhu.

Technologie Wi-Fi do metropolitních sítí?

Na závěr alespoň technologická poznámka: Wi-Fi není prvoplánově určená pro venkovní účely, tím méně s pokrytím mnoha desítek až set kilometrů čtverečních. K tomu slouží nové technologie, které jsou postaveny právě pro venkovní pevný (v budoucnu i mobilní) širokopásmový bezdrátový přístup jako WiMax, který se již letos začne na trhu objevovat. WiMax má vyšší kapacitu a dosah než Wi-Fi ve venkovním prostředí.

Mimoto se zkoumají možnosti tzv. mesh technologií, tedy smyčkových topologií bezdrátových sítí, které s co nejmenším potřebným výkonem mají být schopné dosáhnout značného pokrytí. Jednotlivé bezdrátové uzly pak slouží jako směrovače a signál postupně po jednom skoku předávají od zdrojové stanice k cílové (mezi základnovou stanicí a koncovým uživatelem).

18. 2. 2005

Autor: Ing. Rita Pužmanová, CSc., MBA