Specifika poměrně malého českého trhu s médii si v oblasti žurnalistiky vyžádala nemálo zvláštností. Nedá se říci, že by se nedostávalo kvality, ale spíše je patrná absence osobností.

Není zde nikdo, kdo by určoval směr vývoje, byl eticky i profesně uznávaným odborníkem a přinesl na internet něco nového. Podobnou roli plnil svého času Ivan Hoffman, který byl v oblasti komentářů v rámci svých ranních poznámek nedostižný. Jenže to byl rozhlas. A ukazuje se, že s jeho odchodem do Deníku se změnil nejen styl, ale i témata a obecná dikce tohoto komentátora. A na internetu již není tak přitažlivý jako byl na Radiožurnálu. V novinách vyniká například Martin Komárek, ale ani ten se nestal internetovou hvězdou.

Ano, český internet má mnoho zajímavých tváří a komentátorů. Je zde přemíra publicistů, blogerů i glosátorů. Pokud je však některý z nich natolik výrazný, že se o něm začne hovořit, pak je to jméno přinejmenším konzervativní. Budování „kultu osobnosti“ na internetu se zatím řídí filosofií, jejímž cílem je šokovat. V zásadě existuje minimum nekritických textů, což vede k tomu, že se současná žurnalistika negativně vymezuje vůči okolnímu světu. Tento trend je u nás zdá se dlouhodobý a souvisí s provázaností a přejímaním tendencí z jiných médií.

Zajímavé je, že například v USA je daleko běžnější pozitivní zpravodajství než negativní, což zřejmě poukazuje na rozdílnou mentalitu a kulturu. Nese to však s sebou zajímavý efekt. Komentáře ukazují možnosti a cesty, upozorňují na výhody a intenzivně tak obohacují intelektuální klima. U nás vyjde minimum článků s nadpisem: „Klaus představuje pozitivní cestu ve vývoji demokratické společnosti v ČR“. Stejný autor daleko raději sáhne po názvu: „Jiří Paroubek a Jan Švejnar ohrožují demokratický vývoj naší vlasti“(oba názvy jsou ilustrativní a nemusí vyjadřovat názory autora). Oba texty mohou vycházet ze stejného myšlenkového prostředí, ale liší se tím, na co upozorňují.

Improvizace

Tak nějak by se dala shrnout asi nejvýstižněji činnost české internetové mediální scény. Existuje zde několik málo velkých redakcí, které pracují jako běžné noviny či televize. Každý zaměstnanec na plný úvazek ví, co má ten který den za úkol a jaká bude jeho pracovní náplň. Zajímavé je, že v oblasti odborného zpravodajství se něco takového u nás mnoho nevidí. Servery jako Root, Interval či Lupa představují fenomén českého internetu. Jsou založeny na velkém množství více méně nestálých spolupracovníků a jen několika málo lidech v redakci (šéfredaktor, korektor). Shánění článků probíhá různě. Někteří autoři mají své obvyklé dny, kdy odevzdávají články či komentáře, ale většina se děje náhodně. Na první pohled je zázrak, že tento systém může vůbec nějak fungovat.

Vše je ale založeno na tom, že existuje dostatečné množství přispěvatelů a schopnost vyrobit během několika málo hodin zajímavý a hodnotný článek. Většina autorů tak má v záloze nikdy nenapsané články, které si schovává pro „případ nouze“. Vše může v nejhorším případě zachránit nějaký rozhovor či rychlá analýza statistických dat. To je vděčné, hodnotné a v podstatě vždy po ruce.

Ač hlavní slovo v české internetové žurnalistice mají profesionální redakční týmy, je zajímavé, že existují oblasti, kdy je síť občasných přispěvatelů a intenzivní improvizace daleko kvalitnější a efektivnější. Příklad jsou již například ony zmiňované oblasti IT a internetu, kde například Lupa převyšuje svou kvalitou články na iDnes či Novinkách o několik řádů. Jistě, námitka, že články jsou určeny jinému čtenářstvu, je relevantní, ale pokud se podíváte například na zpravodajství na Yahoo!, zjistíte, že bezobsažná. Je vidět, že kvalitní a rozsáhlý servis lze dělat i pro širší veřejnost.

Říká se, že schopnost improvizovat, je typickou českou vlastností. Zdá se, že v žurnalistice to platí dvojnásob. Vše je navíc gradováno stále větším tlakem na rychlost a aktuálnost. Tyto okolnosti vedou publicisty ke stále většímu a intenzivnějšímu hledání nových zdrojů, ale i forem tvorby článků.

Video

Zde se jedná o fenomén poměrně nový a velice zajímavý. Zdá se, že všichni chtějí napodobit úspěch Youtube. Svou televizi má iDnes, projekty rozjíždí Aktuálně.cz, Novinky spolupracují se Stream (který vlastní Seznam), o video na internetu se snaží také TV Nova. Česká televize propojila internet s televizí již relativně dávno.

Kdo nemá vlastní video zprávy, jako by neexistoval, byl out a nerozuměl době. Snažil jsme se hledat na webech v USA, UK či Německu a nikde nebyl fenomén videa tak patrný u všech zpravodajských webů. Přitom je obliba videa na internetu jako takového v těchto zemích poměrně vysoká.

Je ale otázkou, jak moc potřebujeme, aby nám zprávy někdo četl a ještě se u toho pohyboval. Zajímavé je, že se daleko intenzivněji neprosazují zvukové zprávy, na které se člověk nemusí dívat a může pracovat či prohlížet si jiný obsah. Video zprávy jsou módní vlna, ale zdali si na ně zvykneme či nikoli, je otázka, na kterou nedokáže dnes odpovědět asi nikdo. Tato forma předávání informací má totiž mnoho kritiků i zastánců (např. Pavla Zunu). O všem tak rozhodnou zřejmě až sami uživatelé s odstupem času.

Blogy

Trend, který k nám přišel ze Slovenska, spočívá v tom, že sami návštěvníci se stávají tvůrci obsahu. Snad nikde na západ od našich hranic se blogy při velkých zpravodajských portálech netěší takové oblibě jako u nás. Pro samotné weby je to velice výhodná záležitost. Přilákají novou skupinu návštěvníků, mohou využít některé kvalitní spoty (hledání je ale náročné) a vše živit tím, že z některých blogerů udělají mediální hvězdy (spíše hvězdičky).

Existence blogů s sebou nese ale také celou řadu negativních jevů. Celá řada z nich slouží k přímé či nepřímé propagaci komerčních výrobků. Takováto propagace je ale velmi obtížně prokazatelná. Navíc zde hrozí ohrožení věrohodnosti zpravodajství tím, že jednotliví blogeři mohou zneužívat cizí identitu, což se začíná jevit jako poměrně vážný problém.

Současně je potřeba zvážit přínosnost těchto deníčků (i když v této souvislosti by se spíše hodilo říci zápisníčků) pro jinou skupinu návštěvníků než samotných blogerů. Například iDnes se snaží o výběr těch „nej“, který je ale poměrně značně subjektivní. Jinou cestou se vydalo Aktuálně.cz, které vsadilo na osvědčený zahraniční model. Ten spočívá v tom, že blogují ne obyčejní řadoví čtenáři, ale zajímavé osobnosti politického, vědeckého i kulturního života nebo novináři. Takto vedené blogy jsou pak pro návštěvníky mnohem přehlednější a i jejich kvalita je znatelně vyšší.

Blogy běžných čtenářů se tak staly jedním z nejcharakterističtějších rysů moderní české internetové žurnalistiky. Není však pravda, že by vyrůstaly odněkud ze vzduchoprázdna. Staví na dlouhé tradici dopisů, které čtenáři byli zvyklí (a stále jsou) zasílat do novin. Dnešní trend je umožňuje otisknout všechny.

Diskuse

Také ani dlouhé, několika set položkové, diskuse nejsou něčím zcela běžným mimo náš region. V zahraničí naopak daleko více než u nás hrají roli záložky a jejich sdílení. Diskuse se tak přesouvá mimo samotný zpravodajský web, což s sebou samozřejmě nese vlnu pozitiv i negativ. Odpadá zodpovědnost provozovatele za obsah diskusí, na druhou stranu odchází možnost zcela bezprostředně reagovat či doplnit text.

Zajímavé je, že snaha jakýmkoliv způsobem moderovat diskuse se setká v naších podmínkách s vlnou nevole. Zpravidla slýcháme něco o omezování svobody slova, což je argument dosti vratký, neboť diskuse pod webem je právem a „majetkem“ provozovatele služby. V celé řadě zahraničních médií, pokud je diskuse vůbec povolena, může svůj komentář zaslat odpovědnému redaktorovi a ten ho posoudí z hlediska obsahového, jazykového i morálního a na základě této analýzy několik nejlepších umístí pod článek. Podrobnější a konkrétnější výpis naleznete například na mém blogu. Každý zná pravidla a diskuse je pak i pro nezapojené diskutéry přínosná a vyplatí se jí přečíst.

Zajímavý zvyk je také zasílání reakcí autorovi článku pomocí odkazu hned na konci textu, což u nás není vůbec obvyklé. Představa toho, jak by měla vypadat komunikace autor-čtenář, u nás zatím chybí a cestu se hledat pouze snažíme.

Závěr

Česká žurnalistická scéna se zatím mnohé věci teprve učí. Svobodná novinářská tvorba je u nás teprve dvacet let. Internetová řekněme deset. Mechanizmy, které fungují v USA či Velké Británii, se teprve snažíme uchopit a pracovat s nimi. V tomto slova smyslu s sebou neseme břemeno minulosti. Ne vše se totiž dá snadno převzít odjinud.

Možná právě kvůli určité nezakořeněnosti a nedostatečně dlouhé tradici je značný vliv módních jevů (blogy, video), které zatím nemají příliš logický význam v celkové struktuře zpravodajství.

Rozhodně ale nelze říci, že by situace byla nějak kritická. Na českém internetu nalezneme hned několik velkých, silně si konkurujících subjektů, které si nedají nic zadarmo. Zpravodajství si na internetu klestí svou vlastní cestu, což je jedině dobře.

A komu by informace z jednoho webu nevyhovovaly, ten může zkusit využít některou z RSS čteček či agregát zpráv. Možností je zde naštěstí více než dost.

27. 5. 2008

Autor: