Slušní lidé se do smetí nedívají aneb dlouhé penisy

A dost. Dost, dost, dost. Mám toho tak akorát po krk, tahle civilizace je na cestě do pekel a dá-li bůh, nepotrvá to už dlouho. Jde o jeden pitomý mail. O nic víc než jeden mail, ale rozčílit to dokáže, no jeje! A natropit problémů? Až fuj!!!

E-mailová komunikace je nedílnou součástí denního chleba všech, kteří čtou tento článek. Dokonce i mnoha milionů dalších lidí, kteří tento článek nečtou a ani nikdy číst nebudou – to bylo na důkaz důležitosti e-mailové komunikace.

Je to rutina. Nic objevného, dokonce už je to tak zavedené, že se nepředpokládá, že by to nemuselo fungovat. Zvykli jsme si na počítače. Mail je jako telefon. Funguje pořád, každý ho má, a kdo ne, ten je podivný brouk, který se chce vymezovat. Nebo je z rozvojové části tohoto světa, kde ještě rozvoj nedosáhl takového stupně, aby e-mail měl, ale dozajista to nepotrvá dlouho a bude jej mít taky, protože dneska musí mít všichni všechno, a to pokud možno co nejdřív. Tedy hned. I když, ono hned už je dneska pozdě, takže i v rozvojových částech světa, kde úroveň rozvoje ještě nedosáhla k e-mailu, budou mít internetovou schránku úplně všichni ještě včera.

I na to jsou prosté důkazy: spamové koše. Právě díky nim je vám jasné, že mail má úplně každý. I ten, komu by ho měli zakázat. Dneska mi třeba psala Debora, Betsie, Sadie, Corey a Mutu, že pro mě mají delší penis. A to jsem jich vyjmenoval jen pár! Ti všichni musí být z rozvojové Afriky, protože jinak si nadbytek dlouhých penisů na trhu nedokážu představit – a o tom, že se lidé prodávají na součástky, se přece běžně mluví, takže to musí být přesně takhle.

Pochopitelně že jak Sadie, tak Mutu se mi stydí napsat přímo, a tak jejich zprávičky padají do spamového koše. Moc často se do něj nedívám, kdo ví, co krom dlouhých penisů v něm ještě může být, ale dnes jsem udělal výjimku kvůli vám, milí čtenáři.

A tak jsem se konečně, kratší oklikou, dostal k jádru pudla. Tedy dnešního fejetonu. Svůj problém mohu shrnout tvrzením, že do odpadků se slušný člověk nedívá, pokud k tomu nemá nějaký vážný důvod.

Ale že takových důvodů je. Jedním z těch nejklasičtějších je manželka nebo matka, která věci, které jí nic neříkají, hodí do koše. Můžete vysvětlovat stokrát, ba tisíckrát, že to, co jste si položili na ono konkrétní místo, ještě budete potřebovat. Marně. Jsou to vaše věci, a kdo to má poznat, že to není smetí.

V moderní době pak matky a manželky nahrazují spamové filtry, kteréžto proto nemohou být jiné edentity než ženské. Je pravda, že odvedou spoustu užitečné práce a vymetou většinu smetí, jen jejich rozlišovací schopnost není vždycky úplně nejlepší (kdo by manželce vyčítal těch pár dioptrií, když je všude krásně uklizeno), ale jinak to většinou klape k všeobecné spokojenosti.

Jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až vám někdo utrhne hlavu. Všimněte si, že potíže vždycky dělá pouze jeden e-mail. Ne víc. Jen jeden. Když jich sto dojde, nedorazí ten, na který nejvíc čekáte. Když se rozhodnete záležitost popohnat, dozvíte se, že mail odešel už před týdnem. Ale kam? To už vám nikdo neřekne. Občas se najde v koši, občas se vůbec nenajde.

Navíc tu bývají ještě specifické maily, které se ztrácejí opakovaně – a přesně to je můj případ z posledního měsíce. Mail, na který jsem čekal tři týdny, byl poslán s týdenním předstihem, abych jej dostal o týden později. Čtrnáct dní pryč. Pak jej dostal další článek v řetězu, který jej poslal obdobně – tedy někam na výlet, nejspíš do rozvojových zemí. Nebudu to protahovat, ale pak nám vypadl server, a tak se zpoždění opět o něco prodloužilo. Další adresát byl nemocný a navíc mu nepřišla jedna z příloh.

Poprvé ani nemám sílu dovyprávět to do konce, protože to končí před zuřícím šéfem, který si sice na výpadek serveru pamatuje, jenže to bylo už před měsícem, a to ho nezajímá. No jo. Právě. Bylo to už před měsícem. A to je to, o čem mluvím. Smyčky zoufalství obtáčejí nebožákův krk a ze spamového koše se zubí žena jménem Spamový filtr. Není to sice příliš atraktivní jméno, ale to Mutuovi nevadí. Má totiž dlouhý penis a přesně ví, co se s ním dá v takovém koši dělat. Věřte mi, co bude teď, rozhodně nechci vidět...

17. 5. 2008

Autor: Richard Klíčník