On-line už před narozením

Jestli se vám někdy stalo, že jste byli přítomni na porodním sále před, během i po porodu, a jedno jestli jako přímá účastnice, jako narodivší se nebo jako přihlížející otec (doktorky a sestřičky samozřejmě nevyjímaje), možná jste si všimli, že on-line svět zasahuje již i sem.

Už  jen samotný sken miminka ještě usalašeného v děloze matky mi přijde jako úchvatná věc. Jsou různé možnosti ultrazvukových skenů – černobílé, barevné, 2D, 3D, i možnosti zachytit pohyb miminka (schválně neříkám plodu, protože když někdo někdy viděl takto se pohybovat to stvořeníčko, jež v břiše matky roste, těžko může mluvit o neživé věci) na DVD, jež si po zaplacení příslušného obnosu odnesete s sebou.

Těsně před porodem pak maminkám na břicho popruhy připevní dva „zvony“, z nichž vedou dráty do monitorovacího zařízení. Toto sleduje jak tep srdce miminka, tak kontrakce. Monitor je uzpůsoben dokonce na sledování tepu dvou miminek současně. Jak jsem tak dumal nad tím divným přístrojem, který byl mladý v době, kdy moje maličkost ještě seděla u pána Boha za pecí, říkal jsem si, že když některá maminka čeká trojčata či čtyřčata, tak ji asi napojí na druhý monitor a na břiše má pak o další dva zvony víc – jenže jak ty monitory pak rozeznají, které srdíčko je které?

Protože i u jednoho dítěte je někdy problém ten srdeční ozev chytit – miminko se může mít i před porodem velmi čile a nějaký stetoskop ho pak marně honí. To se pak objeví na monitoru, jenž má tři polohy zobrazování, červená a nápis „Ztráta kontaktu“.

Vidíte, a jsme u toho. Jakmile se neobjeví signál (tep srdíčka), dojde ke ztrátě konektivity. V tomto případě může jít i o ztrátu osudnou, pokud by došlo ke komplikacím, ne jako v případě ztráty signálu vašeho internetového providera (i když, jak se to vezme, někdy i v tomto případě může jít o osudnou ztrátu).

Pokud jste porodu přísedící otec, taková ztráta konektivity se srdečním tepem vašeho syna či dcery v bříšku matky vás nejspíše vyleká. Každá taková ztráta konektivity, a že se tak může stát i pětkrát za půlhodinu. V těch chvílích, než „připojení“ znovu naskočí, se vám perlí čelo potem a obáváte se nejhoršího.

Jde o daleko větší strach, než když se se mnou rozloučí externí disk, aniž co řekne, a nejde uložit rozepsaný dokument. Daleko větší strach, než když pracujete v internetově připojené aplikaci, například účetnictví, a spadne internet.

Na tom porodním sále, kde jsem mohl být já, měli navíc zastaralé mašiny. Šlo o velké, neforemné krabice, které slovo miniaturizace slyšely jen v děsivých snech. Kupodivu neměly žádné čipy. Prostě jen dva obyčejné tlusté dráty, které se zapojily do div ne jackových vstupů. Žádné takové vymoženosti jako wi-fi přenos dat.

Ostatně – samotné porodní oddělení vypadalo pozoruhodně starosvětsky. Vrchní sestra sice měla v kanceláři počítač, a evidentně s připojením na internet, protože sem tam si některá ze sester sem doskočila vyřídit e-maily. Dokonce sestry musely patřit mezi zručné a technicky vyškolené ženy, protože si dokázaly nejen vytvořit, ale i nainstalovat a spustit screensaver, česky spořič obrazovky, vytvořený z jejich vlastních digitálních fotografií (tudíž uměly i pracovat s digitálním foťákem, fotky stahovat a v počítači upravovat).

Fotografie patřily mezi ty, jimž říkáme kouzelné – opravdu vtipné momentky ze života porodních sester, někdy unavených, jindy v neuvěřitelných pózách, ve chvíli relaxace, a někdy i při porodní asistenci. Na fotkách jsem měl živý důkaz, že existují i porodní bratři. A pár fotek patřilo na výstavy, a ne do skoro utajeného a privátního spořiče obrazovky.

Avšak na druhou stranu jsem na porodním oddělení viděl hned dva psací stroje Consul! Na těch jsem drtil do půlnoci články před nějakými dvaceti lety, tudíž mne k nim vážou nostalgické vzpomínky, a trochu i děs z toho, jak rychle byly tyto stroje vyměněny za počítací mašiny. Neviděl jsem je už několik dlouhých let. A najednou, zde, hnedle dva! Díval jsem se pozorně a připojení k internetu ani do sítě neměly ani jeden. Jestli se i dnes některé kartičkové záznamy musí vyplňovat jedině takto, pak jejich přítomnost naprosto chápu a fandím jí.

Škoda jen, že se nejspíše nedostanu na porodní sály za dalších dvacet let – potenciální snacha by se na mne mohla dívat s neskrývaným a pochopitelným podezřením. Ale zajímalo by mne, jak se za dalších dvacet let technologie vyvinou. Zda ultrazvukový sken pokročí tak daleko, že bude možné se podívat na holografické realistické zobrazení miminka v břiše matky. Zda monitorování srdečního tepu a kontrakcí vylepší konektivitu a přejde na zmiňované wifi připojení, aby se na porodním sále ušetřilo krapet místa. A zda dojde k miniaturizaci těchto monitorů.

Zajímalo by mne, jaké screensavery budou mít sestřičky za dvacet let na počítači ve svém oddělení a jaké fotografie.

A jestli se – alespoň kvůli nostalgii – bude někde v koutě krčit alespoň jeden Consul.

3. 5. 2008

Autor: Jan Lipšanský