Život se nežije on-line

To je však věc jiná. Mně jde pouze o tu techniku. Psaly se dopisy, samozřejmě byl i telefon, jenže ne všude, a pokud jste chtěli opravdu kontaktovat někoho v zahraničí, telefon nepřipadal v úvahu. Dnes je situace jiná.

Když najdou společnou řeč (zde se nejedná o metaforu), může si v jedné místnosti na chatu poklábosit 6 lidí, každý z jiného kontinentu. Tito lidé by jinak neměli možnost se navzájem dozvědět o své existenci. Od osoby vám blízké vás může oddělovat třeba oceán, ale vy ji můžete slyšet a dokonce i vidět v reálném čase.

Rozhodně souhlasím, že tento vývoj přináší mnoho dobrého. Napadají mě však myšlenky, jež se vám pokusím přiblížit skrze několik příkladů.  

Spolužáci.cz - Vcelku milý portál, nemyslíte? Člověk si připomene léta ve škole a hlavně lidi, se kterými prošel velkou etapu svého života. Souputníci na cestě za vzděláním se dohledají daleko snáz. Se svými bývalými spolužáky jsem ve větším kontaktu než v čase předcházejícím tomuto serveru. Mohl bych je kontaktovat i jinak, mohli bychom si pokecat přes icq – a s některými to tak dělám. S některými mě však pojí hlavně jen ta škola, a proto se nabízí tento server na občasný příspěvek na nástěnce, abych zjistil, jak to vedou ostatní, a svěřil se, jak že je to se mnou. U spolužáků, kteří bydlí stovky kilometrů daleko, bych neměl jinou možnost jak si s nimi vyměnit pár slov. Na druhou stranu jsem si všimnul, že s těmi, se kterými jsem byl v kontaktu i před atakem informačních technologií, jsem v kontaktu ještě čilejším. Tedy elektronickém. Větší kontakt elektronický si bere za oběť kontakt osobní. Jsme na Skype(u) a icq, ale na kafe zajdeme už jen výjimečně. Skoro o všech svých spolužácích vím, co dělají a jak žijí alespoň v hodně obecné podobě. To je fajn. Proč by nemělo být… Atmosféra na srazech bývala však dřív více nostalgická. Setkání bylo opravdu po letech a mělo svou výjimečnost.

Teď snad již chápete, co tím vším chci říci. Uvedu ještě jeden příklad užití technologie, který mně i tak trochu šokoval

Syn měl nedávno chřipku a chyběl ve škole. Když se uzdravil, ptala se ho žena (moje), jestli si už půjčil sešity na opsání ušlé látky. Dozvěděla se, že ne, a okamžitě ho poslala ke spolužákovi v naší ulici. V době, kdy mu tohle říkala, byl samozřejmě přilepený k počítači. Asi za půl hodiny jsem ho viděl ještě u počítače, rázně jsem mu tedy šel vysvětlit, co znamená rodičovská autorita. Syn se na mě podíval s nezaměnitelným pubertálním výrazem a beze slova otevřel Adobe Reader, kde měl v PDF naskenované zápisky z pěti různých předmětů. Polknul jsem a také beze slova odešel.

Já i kolegové z rubriky o IT nevážně tu k vašemu pobavení často předkládáme naprosto vyhrocené teze o možném vývoji technologií. V podstatě vždy končící dvěma způsoby. Katastrofickým zánikem lidstva, ovládaným stroji, nebo tou nejrůžovější budoucností naprostého pohodlí díky pokročilosti technologických výtvorů, které nás obklopují. Pokud mám mluvit vážně, tak svět bude mít vždy mnoho tváří. Vždy budou lidé pro zábavu za večer utrácející miliony a vždy budou lidé, kteří umírají hlady. Technologie nám přinášejí mnoho dobrého, něco nám ale berou.

Také ještě na základní škole jsem měl spolužačku, bydlící nedaleko od mé ulice. Na to, že kvůli něčemu do školy jsem k ní musel zajít osobně, jsem se mnohokrát vůbec nezlobil. Když vám někdo blízký odjede na nějaký čas třeba do zahraničí, je příjemné, že s ním můžete být v kontaktu. Byly časy, kdy to nešlo. Když jsme se postrádané osoby dočkali, měli jsme ze shledání o to větší radost. Pokud máte všechno hned, všechno vám zevšední. Lidé si ani díky mobilům, Skypům, icq, internetu, web kamerám všem informačním technologiím nejsou blíž. Doba počítačů není lepší ani horší než věky minulé, jenom má jiné prostředky.