Dražím, dražíš, dražíme

A mám novou závislost, halelujá. Dal jsem se na Aukro, což jsem hodně dlouho nechtěl, protože jsem už předem tušil, jak to se mnou dopadne. Jako by mi nestačil Paladix, na kterém sjíždím dostupné objektivy, zaregistroval jsem se na tuto dražicí potvornost, abych byl ve spojení s rukou trhu.

K čemu je Aukro a co to je? To asi nemusím vysvětlovat, českou variantu na superznámý e-bay budou určitě znát všichni ti, kteří se na internetu dostali až k mým článkům (je totiž velmi nepravděpodobné, že by se předtím nedostali k nějaké internetové dražbě). Dlouhé vysvětlování si tedy mohu odpustit.

Pro pořádek jen ve zkratce: Uděláte si účet a přihazujete k věci, která se vám líbí. Pokud si neurčíte vlastní strop, klidně se vám stane, že v zápalu boje (k tomu se dostanu později), koupíte něco, co ani tak moc nechcete za daleko víc peněz, než jste byli ochotni dát.

Pak máte dvě možnosti. První je snadná - řeknete, že to nechcete a dostanete od majitele černý puntík. Pokud to uděláte víckrát, nebude s vámi nikdo chtít obchodovat a je lepší raději toho nechat. Pokud totiž zjistíte, že se neudržíte, je nejvyšší čas zapomenout, že jste o dražbě byť jen slyšeli.

Druhá možnost je bolestivější - pošlete peníze a budete útrpně čekat, až vám dojde předvolání na poštu. Nezoufejte, pořád je tu možnost, že to na Aukru střelíte alespoň bez ztráty, když už ne se ziskem.

Zápal boje, zápal mozkových blan

Tohle je na Aukru a dražené vždy nejhorší. Zachovat chladnou hlavu. Nepropadnout chtíči a rozhazování peněz, nepodlehnout démonu marnotratnosti, prostě se držet při zdi, ale ne zas moc, protože jinak nic nevyhrajete.

Příklad za všechny - takový Já. Já se na Aukro přihlásil, protože se zajímám o poezii. Kdosi prodával neuvěřitelné špeky, prostě jedna rarita za druhou. Navíc se tam objevil kdosi, kdo prodával podepsanou bibliofili F. Halase z roku 1939. Na ručním papíře z nákladu 100 kusů. O tu jsem stál nejvíc - že nejde jen tak o ledasco pozná i laik.

A právě zde se projevilo, jak moc jsem se držel při zdi. Za toho Halase bych dal možná i 450 Kč, ale deset vteřin před koncem aukce jsem po ustavičném přihazování vyhrával s 300 Kč. V poslední vteřině mě někdo přehodil o pět korun. Chápete to? O pitomých pět, když jsem měl tu vzácnost už skoro doma! Ta drzost, ten vztek, to zklamáni a roztřesení, skelný pohled, matný monitor, pohaslá světla i oči, zkrátka nechutenství k celému okolnímu světu, ale hlavně k tomu pižďuchovi, který si dovolil sebrat mi můj poklad, kterému jsem už v duchu projektoval vitrínu z neprůstřelného skla. Nebo aspoň dřeva. Hanba mu! Hanba mu!

A takhle jsem přišel i o všechny další knihy, asi mi chybí grif nebo co. Strhnout jsem se nechal vždy až když mi to napsalo, že už nemůžu přihazovat. protože dražba skončila. Hajzli jsou to! Nic mi nenechali.

Brousím, brousíš, brousíme

Od té doby brousím po nocích stovkami prodávaných předmětů a hledám něco, co budu chtít a vyhraju to. A zaplatím, pochopitelně. Nakonec na mě došlo, jednu jsem přece jenom vyhrál. A šlo přesně o ten druhý případ - nejsem si jist, zda to opravdu chci a zda to bylo skutečně výhodné. Budu ale předpokládat, že ano.

Na Aukru totiž probíhá čilý obchod s mojí oblíbenou komoditou, černou vášní z dětství - čachry se Čtyřlístky. Nebudu tu rozebírat, čeho všeho jsem byl v dětství (a nejen v něm) schopen. Důležité je, že mi do čísla 222 (kdy jsem s tím seknul, protože už byly příběhy neúnosně blbé a i já jsem si připadal blbě, že to pořád kupuju) chybí asi dvacet sešitů. A ty se musí někde sehnat. Aukro poskytuje dobrou platformu na sehnání těch, které doopravdy nemůžete sehnat. Jsou sice předražené, ale jsou.

Nechal jsem se strhnout až takhle v noci, když všichni spali. Ze soboty na neděli. Tiše jsem přihodil k dost vysoké částce na svázané Čtyřlístky, ročník 77. A co myslíte? Nikdo nepřihodil. Pochopitelně jich víc než polovinu mám, ale pokud půjde vazba rozebrat, byla to pořád ještě dobrá investice. Určitě byla. Jsem si skoro jistý. Řekněte, že byla. Že jo? No tak… Proč se na mě tak díváte? Řekněte něco… Prosím…

29. 3. 2008

Autor: Richard Klíčník