Manažeři útočí!

Koupila si tuhle moje žena ženský časopis, spíše serioznějšího charakteru, a vypadl na ni reklamní sešitek. Krok za krokem, i se zcela jasnými obrázky, učil sešitek ženy na celkem osmi stranách a stylem pro blbé vyhledávat na jednom českém webu.

Nevím, kdo tomuhle českému webu dělá marketing. Ale asi to bude Marťan. Který nemá manželku a množí se dělením. Jinak těžko uvěřit, že si neudělal alespoň zběžný průzkum ve svém okolí, zaměřený na ženy a jejich ovládání internetu.

Po pravdě řečeno, když u snídaně na mou ženu tahle reklama vypadla, prolistovala ji, a pak se slovy: „Nechápu. Na vyhledávání stejně používám Google,“ vyhodila tuhle zbytečnou, ano, naprosto zbytečnou reklamu do koše. Škoda papíru, škoda lesů. Stačilo by, kdyby onen český web nezaměstnával Marťany.

Ale to máte se vším – předsudky se netýkají jen žen na mateřské, které oproti předpokladům chatují ve dne v noci, stahují a upravují fotky svých miminek, aby se pochlubily, fotky manželova nepořádku u pracovního stolu, aby se nechaly politovat, případně pronikají velmi zdárně do nákupů na e-shopech, zvláště s potřebami pro děti, ať jde o hračky nebo oblečky.

Zkrátka podceňovat vztah žen k internetu a počítačům je velice krátkozraké a jakékoliv sešitkové reklamy na toto téma jsou předem určeny k jepičímu životu (pokud na nich neobalí žena řízky, ale na podobné využití jsou ty papíry moc malé – pro to druhé využití jsou ty papíry moc tvrdé).

Stejně tak jsou ale podceňovaní i lidé blízko důchodovému věku. Nechápu proč. Moje tchyně nejen běžně chatuje na ICQ, stahuje a posílá digitální fotky (samozřejmě po potřebných úpravách a korekcích), ale používá i webovou kameru. Moje kmotra – je jí přes 70 let – dokonce posílá fotky z mobilního telefonu a s počítačem je natolik kamarád, že v něm stříhá a sestavuje MP3 nahrávky klavírních seancí své adoptivní dcery s Downovým syndromem. Můj otec dokonce dokáže po instrukcích přes ICQ nainstalovat ovladače, což sice pravda někdy trvá dvě hodinky, ale o to větší pocit vítězství pak má.

Tuhle jsem zjistil, že podceňovanou skupinou už se začínají stávat i čtyřicátníci. Co mohou umět, když v jejich dětství vládly počítače Ondra, IQ 151, Commodore a Sinclair ZX Spectrum? Když neměli mobily? MP3 přehrávače ani DivX přehrávače? Netuší, co je iPod? Čtyřicátníci jsou holt velmi zastaralé a obstarožní zboží.

Však se podívejte do inzerátů s pracovními nabídkami. Nikdo nechce zkušené čtyřicátníky. Všichni chtějí mladé a nezávislé do mladého a nezávislého kolektivu. Je to samozřejmě chytré – takový mladík (studující či krátce po studiích) většinou nemá rodinu, nemusí se starat o manželku a děti, spokojí se s polovičním platem a makat bude 12 – 14 hodin denně, včetně sobot a nedělí.

Reklama naštěstí segment čtyřicátníků ještě neobjevila a stále se soustředí právě na tu zlatou mládež. Přitom česká populace stárne. Největší kupní síla se přesouvá právě na ty čtyřicátníky a starší. A ti už si mohou dovolit věcičky jako LCD televize, notebook, případně dokonce Apple, DVD rekordér... Jenže když se kouknete na reklamu, kde se nabízí notebooky, tak nejenže se v nich tančí neskutečné baletní kreace (chápe někdo ze čtenářů, proč?, když notebook k tancování nepoužíváme), ale opět v podání mladých lidí. Ploché LCD televize se nabízejí úžasným a krásným mladým lidem. Nic proti – ale ze svých polovičních platů si na ně těžko hned tak našetří. Leda by jejich rodiče dělali politiku.

Pro staré jsou určeny jen reklamy typu "máte prostatu" nebo "něco na kolenní klouby". Jenže jak vidno, "staří" ani staří nemají jen urologické problémy, ale žijí život naplněný koníčky i snahou orientovat se v moderních trendech.

Rozumějte, tenhle článek nemá nic proti mládeži. Ale proti podivným manažerům z marketingu, kteří si pod pojmem „lidé středního věku“ představí maximálně hospodyňky na mateřské nebo „okamžitě-se-pojisti-než-umřeš“ člověka. Tenhle článek má hodně proti současnému trendu filmových a televizních „mládeží“, kdy Hrdinové i hrdinové jsou krásní (a bohatí) a sotva vyšli ze střední školy. Lidé středního věku jsou buď podivní úchylové, nebo blázni (např. české filmy Gympl, Crash Road, Poslední plavky). Starší lidé pak skoro neexistují, leda by měli ve stodole super moderní motorku (film Rafťáci) či chytali druhou mízu (děda v podání Václava Postráneckého ve snímku Jak se krotí krokodýli).

Pak se samozřejmě nelze divit těm Marťanům na úžasných pozicích marketingových manažerů, kteří tupě přebírají onen současný mládežnický trend a pak posílají ženám na mateřské totální bláboly. Ale aspoň jim něco posílají. Myslím, že čtyřicátníci a starší lidé téhle republiky mohou ženám alespoň tuto špetku zájmu závidět – je totiž média a reklama v této oblasti totálně ignorují.

8. 3. 2008

Autor: Jan Lipšanský