Záznamová média minulosti

Syn mi počmáral jedno DVD. Z obou stran. Nehraje, ale na zahradě – říkala babička – plaší ptáky dostatečně. Seděl jsem tak na zahradě pod ořechem, popíjel kávu a přemýšlel, jak bez elektřiny ztratí všechny flešky, CD, DVD, BD, HDD význam. A za dva tisíce let je archeologové nejspíše označí za „předměty rituální potřeby“.

Kdoví, kde bude za dva tisíce let oblast zvaná souhrnně „záznamová média“. Víme, že v historii se zaznamenávalo rytím do kamene, do hliněných destiček, na papyrus, papír, kůži... Mělo to ten problém, že kámen se ohladí, destička rozlomí, papyrus, papír a kůže shoří. 

Existují ale i jiné způsoby historických záznamů – třeba indiánské „písmo“ kipu dodnes nebylo rozluštěno – sestává z uzlíků na provázcích. Původní teorie, že jde jen o statistické záznamy, již padla a zdá se, že písmo sloužilo i k záznamu delších textů. V roce 1997 byl William J. Conklin teprve prvním textilním odborníkem, který se začal kipu zabývat. Jako jediný do té doby si všiml rozdílů ve spřádání šňůr, v jejich barvení a že každý pramen byl vyroben zcela zvláštním způsobem.

Symboly na slunečním disku z Tiahuanacu rovněž dodnes nemají rozluštění. Podivný monolit v Puma Punku, nazvaný El Escritorio, neboli Psací stůl, je 155 cm vysoký, 162 cm široký a 52 cm široký ve spodní části. Má dvě řady přihrádek. Spodní řada má další dvě velké části s dvěma menšími obdélníky nad sebou uprostřed. Vrchní řada má čtyři obdélníkové oddíly, které jsou odděleny od spodní řady přepážkou. Jeho účel je nám dodnes neznámý, ale určitě nesloužil jako psací stůl.

Doposud nerozluštěné zůstává harappské písmo v hliněných destičkách, na Velikonočním ostrově v 19. století objevené písmo Rongorongo, vyřezané do dřevěných destiček, stejně tak není vyluštěno. Hliněný disk Faistos (Phaistos) pochází z Kréty, z pozdní mínojské doby bronzové, symboly na něm jsou nám však stále nepřístupné.

Ačkoliv mi snahy různých záhadologů lezou na nervy, všechny ty různé teorie o mimozemšťanech, podzemšťanech, tajných naukách, neznámých energiích, na druhou stranu mi podobně přijde podivné, kolik nálezů z naší minulosti je automaticky hozeno do přihrádky Náboženské a rituální předměty. Soudě podle množství těchto údajných náboženských a rituálních předmětů, a budov označených jako svatyně, museli být naši předkové neskutečně duchovně založení lidé!

Kdoví, kde bude za dva tisíce let oblast zvaná souhrnně „záznamová média“. Na co a kam se budou informace nahrávat a uchovávat a jaká bude životnost těchto médií. Co by si však pomysleli lidé před sto lety, kdybychom jim dali do ruky flešku nebo CD? V některých částech světa v té době ještě ani netušili, co to je elektřina.

A co nějakých sto let? Dejte nějakému současníkovi, narozenému před 18 lety, do ruky floppy disk nebo děrný štítek. Nebude chápat, co s tím, ani jak to funguje. Nebo magnetický pásek. Na kotoučový magnetofon bude koukat jako zjara. Možná tak ještě bude tušit, co je VHS, možná audiokazeta.

Jak my můžeme vědět, co sloužilo za záznamová média v minulosti? Ta představa mne fascinuje. Dnes se mluví o možnostech záznamu na krystaly i jiných struktur.

I když máme ve zvyku naše předky posuzovat jako tupé barbary, broušené čočky jako dioptrické brýle používali v Ninive, Tróji i starém Řecku. První kompas vymysleli Číňané ve 3. století př. K. Náhrada zničených nebo ztracených zubů je známa po tisíciletí. Už 700 let př. K. zhotovovali Etruskové zubní náhrady ze slonoviny a kosti spojené zlatým můstkem. V jejich umění pak pokračovali Římané. Počátek knihtisku objevíme v Číně ve 3. – 5. století po K. Kolébkou prvních maltovin je Mezopotámie, kde se již od čtvrtého tisíciletí př. K. staví z nepálených cihel. Přibližně v téže době starověcí obyvatelé Mezopotámie a severní Sýrie objevili výrobu pálené sádry z přírodního sádrovce. Střelný prach byl vyroben z ledku, dřevěného uhlí a síry poprvé v Číně v 9. století po K.

Výroba skla je jedním z nejstarších poznaných technických postupů. Staří Féničané byli zdatnými mořeplavci. Když zapalovali ohně na písčitém břehu a postavili kolem něj ochranný val z písku, zjistili, že se křemen v písku účinkem ohně roztavil a stal se sklovitou hmotou. Trepanace lebky prováděli už v době kamenné, tedy 4000 př. K. A to jak na území Evropy, tak třeba ve starém Peru. Počet těch, kteří přežili, se odhaduje na 30 % v době kamenné a 80 % od doby bronzové.

Už v 5. století př. K. si řecký lékař Hippokrates povšiml, že odvar z kůry vrby bílé (Salix alba), dnes známý jako aspirin, tiší bolest a snižuje horečku. Použití vrbové kůry jako léku je zmíněno i ve starých sumerských a egyptských textech. Stejně tak používali kůru vrby k léčbě horečky a zimnice indiáni v Severní Americe a staří Keltové a Germáni v Evropě.

Co když kromě kamene, papyru a hlíny existovala zkrátka i jiná záznamová média. Vzhledem k výše uvedenému vzorku vynálezů našich předků nemusí jít o tak fantastickou myšlenku. Co všechno ještě nevíme? 

22. 10. 2011

Autor: Jan Lipšanský