Svět, kde informace už nejsou informacemi

Žijeme ve světě informačních technologií. O tom, že se na Japonsko řítí další vlna tsunami, víme často dřív, než ta vlna sama. Podobně o norském střelci. Paradoxně v přehlcenosti informacemi tkví jeden velký problém.

Zprávu převzaly velké zpravodajské servery, posléze televizní stanice a postupně oblétla svět. Zprávám dominovaly fotografie oblasti z vrtulníku.

Brzy se však přišlo na to, že šlo o rádio Jerevan. V oblasti zkrátka žádný hrob nalezen nebyl. Stalo se pouze to, že nějaká jasnovidka přišla na místní policii, že měla vizi. Popsala, kde by se měl masový hrob nacházet. Policista zprávu sepsal, ale než ji dal dál, pro jistotu zavolal místním novinám. A senzace byla na světě.

Nebo nedávný případ na českých serverech. Ondra Kňava na svém blogu vydal mystifikační článek Konec bezplatného houbaření v České republice se blíží. Bral jej jako recesi. Ale – jak posléze napsal pro server Hoax.cz – když zjistil, že v komentářích mnozí berou jeho článek vážně, zatrnulo mu.

Informaci o tom, že sběr hub v lese bude podléhat zdanění, a to převážně u chudé skupiny obyvatel, vzaly mnohé další servery vážně, a dokonce jako ověřenou informaci ji převzaly televizní stanice Nova a Prima.

Na jednu stranu se není co divit, současná vláda vymýšlí různé ptákoviny, takže zdanit vstup do lesa na houby jí klidně může přijít na mysl. Každá koruna dobrá pro luxusní dovolené a vily u moře našich politiků.

Na stranu druhou to hodně vypovídá o stavu žurnalistiky a informací v současné době. V honbě za co největší sledovaností a návštěvností zpravodajské servery chrlí jednu informaci za druhou. Skutečně se snaží být aktuálnější než událost sama. Čím zvrácenější a kurióznější zpráva, tím lépe.

V současné době už v redakcích ale nesedí žurnalisté a novináři, kteří byli zvyklí si většinou informace ověřovat ze dvou, tří zdrojů. V době on-line aktuálnosti na podobné hlouposti není čas. Když se nějaká zpráva ukáže jako kachna, tak se omluvíme, no a co?

Jenže podobné neověřené informace mohou vést k různým následkům. Pokud by se týkaly třeba nějakého válečného konfliktu, ožehavého společenského tématu, mohlo by klidně dojít i na pogromy. A tak se pak omluvíme...

Média dokážou hodně rozdmýchávat určitou třídní nenávist. Všimněte si, jak se neustále dělí na my – a oni. Jde o marketingový tah. Už ve starém Římě se říkalo, dej lidu chléb a hry. Gladiátorská aréna se přesunula do zpráv. Pravicoví voliči versus levicoví. Pokrok nad neschopáky. A pak nějaký norský magor jde a vystřílí tábor.

Jenže média to opět pojmou ve stylu my a oni, navíc jim to zvedne návštěvnost, čtenost, a tím pádem i zisky. Jeden server vždy připojí odkaz na IQ test. Otestujte si, zda máte IQ jako norský střelec. A v podobném stylu.

Zprávy se staly černou kronikou. V době informačních technologií paradoxně nenarazíte na informaci. Smysluplnou, ověřenou, probranou do hloubky. Jen povrchní mediální výkřiky. Není divu, v redakcích dnes sedí studenti, které před uplynutím tří měsíců zkušební doby firma zase vyhodí, a jejichž jediným úkolem je sbírat drby a psát z hlavy vycucané popisky k šokujícím fotkám.

Odborníci ve svých oblastech se přesunuli na malé servery, případně jsou na volné noze a jen blogují. Pokud sháníte skutečnou informaci, musíte tvrdě hledat. Je obecně známo, že i články na Wikipedii obsahují mnohé věcné chyby, takže tu také nelze brát jako potřebný zdroj informací. Podrobnosti si budete stejně muset dohledat sami. Často v knížkách, někdy nejsou ani na internetu.

A tak sice paradoxně víme hned, když si pan prezident upšoukne, když Agátě Hanychové spadne ramínko podprsenky, když se někde stane nějaká katastrofa, ale o skutečném světě vlastně nevíme nic.

26. 7. 2011

Autor: Jan Lipšanský