Platit za zprávy? A proč?

Novináři nemilují jen zkratky, jak jsem v poslední době několikrát slyšel. Prý dokonce dobrý novinář shrne popis jakéhokoli problému do jedné věty (tedy nikoli takové, jakou použil Hrabal v Tanečních hodinách pro starší a pokročilé – to by byl větný rozbor...). Nemyslím si, že shrnutí čehokoli do jedné věty je známkou vyspělosti a schopností. Jde spíše o projev lenosti a neschopnosti. Při sledování mluveného slova si to člověk uvědomí nejlíp.

Novináři milují také podobenství a přirovnání, což je v bleděmodrém totéž. Umožňuje jim to s lehkostí psát o tom, čemu ani za mák nerozumějí. V těchto dnech jsem se stal svědkem zrodu nového fenoménu, proto spěchám, abych na to upozornil jako první, což je primární snahou jakéhokoli úspěšného média. Opět vypozorováno a prací prověřeno.

Připravte se na to, že než se nadějeme, budeme číst a slyšet o tom, že výzkum Měsíce a planet budou dělat avataři. Kdo se domníval, že využívání dálkově ovládaných mechanismů v situacích, kdy nasazení člověka je nebezpečné nebo neefektivní, je staré jako kybernetika sama, žil v bludu. Teprve Cameronův film otevřel novinářům oči a do té doby nezvyklé - aspoň pro ně – slovo avatar (hráči počítačových her ho znají už dlouho) užívají s radostí a inteligencí malého dítěte obdarovaného novou hračkou. Hrají si s ním a cpou ho všude, kam se jim zalíbí.

Takže jsem na ČT24 poslouchal nadšené žvatlání moderátorky plné opojení z nového slova a možnosti, jak něco obyčejného pojmenovat jinak, pochopitelněji (pro někoho). Starý dobrý robot, robotický průzkumník, robotické vozítko, dálkově řízený tančík na odminování, bezpilotní letoun a jiná zařízení jsou odteď avatary. Lunochod, marsochod a další vesmírná vozítka jsou nově robonauti – ó, jak to krásně progresivně zní. Bylo zjevné, jak si moderátorka s těmi slovy pohrává, mazlí, jak ožila.

K verbální stránce bohužel logicky přibývají nesmysly faktické. Ovládat avatary totiž už nemusí toliko specializovaní vědci, jako kdyby dálkově řízené roboty někdy ovládali, ale úplně obyčejný technik, ba i roboticky nevzdělaný civil.

Poněkud delší úvod poslouží ke komentování informace o tom, že snaha zpravodajských serverů nabízet informace za poplatek narazila. A to dost tvrdě a já jen doufám, že se to hned tak nezmění. Podle aktuální studie americké společnosti Pew Research Center je jen sedm procent Američanů ochotno platit za on-linové zpravodajství.

Výchozí podmínky pro záměr informace zpoplatnit jsou přitom více než znamenité: 6 z 10 lidí v USA denně sleduje nějaké internetové zpravodajství. Průměrná doba strávená na zpravodajském serveru je něco málo přes 3 minuty. Ani ti, kteří jsou nad průměrem a mají nějaký server oblíbený, nejsou k němu příliš loajální – platila by jen pětina. Zbytek by se raději podíval jinam.

Zpravodajské servery to ovšem nevzdávají a prohlašují, že i 5 - 10 % platících je pro ně zajímavé. New York Times se od příštího roku zamýšlí přidat k Wall Street Journalu a svůj obsah zpoplatnit s tím, že si nechá otevřená zadní vrátka – jisté procento článků bude zdarma. No, do té doby proteče přenosovými trasami ještě hodně gigabajtů a jak to za rok bude, se odhadnout nedá.

U nás je to podle lednového výzkumu agentury Mediaresearch podobné: 8% respondentů je ochotno za zprávy platit, ale 60% se obrátí na neplacené zdroje a třetina internet raději opustí a půjde jinam. Podstatná pro potenciální úmysly našich provozovatelů zpravodajských webů by měla být informace, že 84% tázaných nevěří, že ke zpoplatnění opravdu dojde.

Zpět k avatarům. Já osobně nevěřím tomu, že někdo bude chtít za to, co nám média obecně nabízejí, platit. Za obsah? K smíchu! Za formu? Ale jděte... Když se podíváte na zprávy, které se nám nabízejí, je to prakticky homeopatický informační vývar. Toto přirovnání je výstižné, protože v roztoku jsou opravdu obtisky – ovšem snahy média vytřískat z informací co nejvíc.

Stejně jako si marnivý muž s devíti vlasy na hlavě honí přehazovačku zleva doprava a zepředu dozadu ve snaze předstírat bujnou kštici, i zprávy jsou koncipované stejně. Jedna neduživá informace se prožene upoutávkou, titulkem, oznámením, dotazy s odpověďmi (odpovědi použité ve třech souvisejících článcích), „analýzou“ a komentářem.

Ukázka televizního zpravodajství:

1) Přehled zpráv: Havárie na dálnici D1.

2) Moderátor (pod snímkem z dálnice): Na dálnici D1 došlo k havárii, provoz stál šest hodin, podrobněji za chvíli.

3) Moderátor (živě): Dálnice D1 byla na kilometru 110 ve směru na Prahu šest hodin neprůjezdná po havárii kamionu. Na místě máme svého zpravodaje.

4) Reportér: Jsem na dálnici D1 na 110. kilometru. Havaroval zde kamion a dálnice byla šest hodin neprůjezdná. Na příčiny jsme se zeptali velitele zásahové jednotky.

5) Velitel: Dnes došlo na dálnici D1 v úseku na 110. kilometru ve směru na Prahu k havárii kamionu, v jejímž důsledku došlo k zneprovoznění této komunikace po dobu šesti hodin. Byla nasazená těžká technika.

6) Účastník nehody: Viděl jsem, jak se kamion začal vlnit a skončil ve svodidlech. Zastavit jsem stihl, ale uvázl jsem v zácpě a čekáme tady už šest hodin.

7) Reportér: Jak sami vidíte, kamion je již odstraněný a provoz na dálnici D1 se po havárii na 110. kilometru po šesti hodinách paralyzování pomalu rozjíždí.

Klišé ve formě zpráv v tisku, rozhlasu a televizi jsou sice pokaždé jiná, ale shodně nenápaditá, nudná a bezobsažná.

A za to máme platit?

24. 3. 2010

Autor: