Otázky internetové etiky II – osobní údaje, svoboda

Ochrana soukromí a osobních údajů

Tématem nemálo diskutovaným je ochrana osobních údajů. V podstatě téměř jakoukoli činností zanecháváme v kyberprostoru stopy, kterých si nemusíme být vůbec vědomi. Naše IP adresy jsou ukládány na serverech, které navštěvujeme, podobně jako fotografie, emaily, vzkazy, kontakty. V podstatě vše, co jsme kdy poslali do virtuálního prostoru, může mít své různé zálohy či kopie.

 

Nedávná zpráva Facebooku informuje uživatele o tom, že všechny údaje na něj vložené bude mít až do konce věků k dispozici a bude je moci využívat (v průběhu psaní textu vychází zpráva, že Facebook prozatímně opatření stahuje). Nijak nám nepomůže mazání účtů. Jestliže ve středověku panovala (poněkud naivní) představa o tom, že naše skutky jsou zaznamenávány do knih kdesi u nebeské brány, pak se tomuto modelu velmi blížíme.

Jakákoli šance na „nový“ život může být okamžitě zmařena právě tím, že někdo užije data mnoho let stará. Dívkám, které v patnácti letech sdílejí své (více či méně odhalené) fotografie s kamarády, jistě mohou na vše zapomenout až do chvíle, než se o nich (o mnoho let později) na konkurzu o místo učitelky či ministryně dozví někdo kompetentní. Zatímco podobné věci by zůstaly ještě před desíti či dvaceti lety zapomenuty, dnes mohou představovat vážný problém. A nemusí jít jen o fotografie. Jistě neoceníte, když se váš budoucí zaměstnavatel dozví, že ještě loni jste jeho firmu považovali za zlodějskou a že byste si od ní nic nekoupili.

Internet je svým způsobem mnohem méně milosrdný, než „běžný“ život. Zatímco na váš přestupek či problém se může za rok či dva zapomenout, Google či Facebook mohou své svědectví vydat autenticky i nemalý časový úsek zpět. To je skutečnost, se kterou jsme nebyli poněkud zvyklí operovat, nebo ji nebrali úplně vážně. Zdá se, že v kyberprostoru se rozhodně nevyplatí chovat jinak než v reálném světě. Možná naopak (zvláště pro nás prchlivější) by mělo platit staré české dvakrát měř a jednou řež.

Je potřeba zdůraznit, že skutečnost, že svá data chráníme heslem je sice chválihodná, ale negarantuje nám v podstatě žádnou míru jistoty, že se k datům nikdo jiný nedostane. Představa, že povedu dvojí život, jeden reálný a druhý virtuální se tedy jeví jako představa poměrně problematická, neboť nikdy nevíme, kdy se tyto dvě roviny protnou či spojí.

Jistě vše jde ošetřit pomocí nejrůznějších technických prostředků, což ale jednak není praxe běžného uživatele a jednak ani tato řešení nemusí být vždy stoprocentní. Navíc nesmíme zapomínat na možný nedostatek lidského faktoru.

Zde stojí za zmínku hned několik věcí. Předně; mají servery vůbec právo něco podobného dělat? Odpověď není překvapivě tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Na jedné straně s podmínkami nepochybně souhlasíte, jinak byste službu nemohli obvykle vůbec použít. Ale co stávající uživatelé? Ano, oni souhlasili s tím, že jsou ochotni akceptovat změnu podmínek, ale uvědomme si, že například onen Facebook je sociální prostředím. Pro mnoho lidí je tak volba velmi nesnadná.

 

Nejedná se o souhlas s obchodními podmínkami, ale o změnu sociálního statutu. Pokud přestanu službu využívat dost možná se již nesetkám s mnohými svými přáteli. Pro mnohé lidi to může být otázka podobná jako volba zda emigrovat či nikoli. Je takové právo možno aplikovat bez předchozího upozornění? To dovolím si tvrdit, že eticky nikoli. Právně snad.

Vůbec otázka toho, jak zacházet s osobními údaji je velmi problematická. Vzpomeňme na to, jak Yahoo! před časem nechalo odsoudit čínského blogera. Jistě všichni chápeme, že nějaký monitoring dat na síti je nutný, pokud nechceme vytvořit síť podporující terorismus či dětskou prostituci. Na straně druhé je potřeba hledat onu míru.

Internet se stává velkým „sídlištěm“, pro které neumíme (zatím) dostatečně dobře určit pravidla hry. Nejděsivější je to, že se necháme lepší službou či i bezvýznamným bonusem poměrně snadno uplatit. Pravidla v jednotlivých domech sídliště určují jednotlivé servery a nad tím, že vytvářejí totalitní systém bychom neměli zoufat, ale přestat je navštěvovat. Ač jinde dostaneme možná o kousek cukroví méně.

Problematika svobody

Slovo svoboda je snad jedním z nejčastěji skloňovaných případků internetu. To co je již poněkud méně jasné je, co ono slovo ve skutečnosti znamená. Vzhledem ke zkušenostem s totalitou jsme velmi citliví na cokoli, co nám jen trochu omezuje naší osobní svobodu. Poněkud rezervovanější vztah máme pak k tomu, když my někomu omezujeme svobodu sami.

Příkladem, téměř učebnicovým, jsou internetové diskuse. Velké množství (hlasitých) uživatelů má poněkud neopodstatněný pocit, že má právo se vyjádřit ke všemu přímo pod článkem. Z naší historie internetového zpravodajství máme pocit, že prostor diskuse pod textem je cosi velmi samozřejmého. Dokonce snad možná, že je povinností majitele webu tuto službu nabídnout.

Miloš Čermák říká, že v rámci zachování duševní hygieny nečte diskuse pod svými články. Pokud pravidelně pročítáme diskuse na největších zpravodajských serverech, získáme pocit, že obecně číst většinu diskusí nemá valný význam. Například Novinky zavedly diskuse jen pro písemně registrované uživatele. Stejný přístup volí také například projekt Paměť národa. Aktuálně se snaží o silně moderovanou diskusi.

Každý zpravodajský server, který se rozhodl k přechodu od nemoderovaných k moderovaným diskusím, si vyslechl své o cenzuře, omezování svobody slova a podobně. Situace je ale poněkud jiná, než se snaží tito diskutující naznačit. Diskuse je službou pro všechny čtenáře, nikoli pouze pro jazykovou ekvilibristiku některých z nich; je majetkem serveru, který za ni nese zodpovědnost a to i právní. Jsme opět u našeho příkladu s domy na sídlišti. Pokud nechceme hrát podle určitých pravidel, stále máme možnost volby a jít jinam.

Zcela jiná situace by nastala, kdyby vám (bez zákonných důvodů) mazali blog, který je určen k publikování soukromých názorů. Nebo rovnou vlastní web. Zde by se skutečně o omezování práva na svobodu slova jednat mohlo. Ale rozhodnutí kdo může a nemůže diskutovat na tom či onom serveru je bytostně soukromou záležitostí provozovatele.

 

Mnohem zajímavější je ovšem problematika kojících matek na Facebooku. Server se rozhodl odstranit fotografie kojících matek, neboť je prohlásil za pornografii či jinak nevhodné. Proti tomuto kroku se zvedla vlna nevole. Především (ovšem nejen) ze strany odstraněných matek. Ty nevidí na kojení na veřejnosti nic špatného. Proti sobě tak stojí princip svobody, který se snaží garantovat Facebook pro své uživatele v oblasti publikace fotografií, na straně druhé paternalistické rozhodnutí o tom, že takovéto fotografie jsou pornografické. Jak jsme se již shodli, prostor patří poskytovateli, který musí rozhodnout, co pro něj je a co není přijatelné.

 

Věc se pochopitelně komplikuje tím, že pro matky to není anonymní zpravodajský web, ale místo udržování sociálních vazeb. To, co mohou dělat v reálném životě, zde jaksi nemohou (respektive to nemohou ukazovat). Osobně si myslím, že zde má zřejmě skutečně pravdu Facebook, neboť bych mu neupíral právo na omezování obsahu. Konec konců, těžko bychom se divili křesťanskému webu, odstraňujícímu příspěvky propagující komunismus či satanismus. Muslimský provozovatel by jistě měl právo na to, aby omezoval fotografie žen bez šátku přes vlasy či celý obličej. Věc ale rozhodně není snadno rozhodnutelná a nekladu si zde žádný nárok na jakkoli privilegovaný názor.

Závěr

Internet přináší zcela nové otázky po tom, jak bychom se měli chovat. Jejich zodpovězení přitom není otázkou nějakých triviálních úvah či závěrů. Celá věc se nám může značně zkomplikovat a najít vzorce optimálního chování není vůbec snadné. Přesto má cenu o jejich hledání usilovat.

Jistě by si zcela zvláštní pozornost zasloužila témata týkající se reklamy, dětí nebo například plagiátorství, ale k nim se dostaneme snad někdy jindy.